.png){kind=small}
Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., M.A., vystudovala fyziku a filozofii přírodních věd. Po pár letech, které strávila ve výzkumu, se vydala na dráhu technické novinařiny a začala pronikat do prostředí českého strojírenského průmyslu. Posledních 10 let se intenzivně věnuje otázkám digitalizace a implementace moderních technologií nejen v průmyslu. Působí jako lektorka pro Průmysl 4.0 a inovační management. Ve svém zaměstnání na ELI Beamlines zastává pozici business development manažerky se zaměřením na transfer technologií.
Andreo, pro EPALE jste vloni vedla webinář na téma Vzdělání jako „lék“ na mezigenerační konflikty doma i na pracovišti. Proč se jedná v dnešní době o aktuální téma?
Intenzivní rozmach internetu a jeho průnik v podstatě již do všech oblastí života od základů změnil spoustu věcí – od způsobu vyhledávání, ukládání a zpracování informací přes všechny složky mezilidské komunikace (a nejen mezilidské, také mezi lidmi a věcmi, a dokonce i mezi věcmi navzájem) až po způsob, jakým věci hodnotíme a jak je prožíváme. Ještě nikdy v historii nemuselo lidstvo čelit tak převratným a rychlým změnám, které iniciovaly nové technologie. V současné době spolu žijí tři až čtyři generace, z nichž každá má s těmito novými digitálními technologiemi diametrálně odlišnou zkušenost. A dvě až tři z nich se běžně potkávají i na pracovištích. Ta nejstarší (řekněme 55+), stále ještě ale pracovně aktivní, prožila většinu života v „době analogové“ a velmi často trpí frustrací z toho, že v chápání a rutinním používání digitálních technologií zaostává. Střední generace (přibližně 35+) již dnes většinou disponuje všemi znalostmi a dovednostmi, které potřebuje k tomu, aby v tomto novém digitalizovaném světě obstála. Nicméně, i když se to na první pohled vůbec nemusí ukázat, mezi touto střední generací a generací těch úplně nejmladších (narozených okolo roku 2000) je diametrální rozdíl – tato generace se již do prostředí digitálních technologií narodila, a jsou pro ně tudíž zcela přirozené a samozřejmé.
Celý tento problém je o to hlubší a zásadnější, že se nedotýká pouze vnějších atributů, ale samotné podstaty toho, jak člověk přistupuje k okolnímu světu, k ostatním lidem, ale také k sobě samému. Je velký rozdíl mezi tím, když se tzv. mezigenerační konflikty odehrávají na úrovni preferencí ve volbě dopravních prostředků, nosičů hudby, životního stylu apod., anebo na nejhlubší úrovni vnímání reality – fyzické vs. virtuální. Tady se už ale dostáváme na zcela jinou půdu: od průmyslu a technologií k filozofii, psychologii, sociologii…
Potkáváte se s těmito mezigeneračními problémy ve firmách často? Je to opravdu reálný problém dneška, anebo spíš téma na akademickou diskusi?
Ano, byl byste překvapen, jak často. Dokonce bych řekla, že tyto specifické mezigenerační konflikty jsou společným jmenovatelem mnoha konfliktů, které na první pohled vypadají, že jsou o něčem jiném. Firmy jsou jimi často prorostlé jako podhoubím, ze kterého za určitých podmínek a v konkrétních situacích, jež zafungují jako spouštěč, vybují problémy, které, pokud se nepodchytí včas, mohou přerůst v opravdu zásadní „průšvihy“, jež mohou doslova ochromit celé fungování firmy.
Někdy jsou mezigenerační konflikty na pracovišti, způsobené rozdílnou digitální gramotností a také mírou sympatií a ochoty digitální technologie přijímat, na první pohled čitelné. V těchto případech se dá situace většinou poměrně rychle vyřešit a napravit. Někdy to ale takto jasné není. Velmi často se ve firmách například setkáváme se situací, kdy si firma s naší či vlastní pomocí vytvoří krásný projekt tzv. digitální transformace, který obsahuje i plán investic a implementace nových technologií. Zdá se, že je vše na dobré cestě, nicméně stane se, že celý projekt nakonec ztroskotá. Skončí před fází implementace a nové nakoupené stroje či softwary apod. zůstanou ležet nerozbalené ve skladu anebo někde v cloudu. A to i v případech, že se za ně utratily nemalé částky. Anebo přijedeme do firmy, kde vlastně vůbec nevědí, co mají, poněvadž to nepoužívají a nové digitální technologie tu figurují pouze jako položka kdesi v tabulkách soupisu majetku. Opravdu velmi často býváme v těchto situacích směrováni k tomu, abychom „našli a vyřešili technické překážky implementace těchto řešení“. Na tom můžete v dobré víře strávit dlouhé týdny a ve výsledku nenajdete ani nevyřešíte nic, co by situaci ve firmě zásadně změnilo. A přitom často stačí tak málo. Neptat se odpovědného pracovníka: „Co se ti nedaří?“, ale opatrně na rovinu: „Chceš vůbec ty osobně, aby se to podařilo?“ Pokud totiž dotyčný člověk či skupina novému řešení nevěří, nechce ho, nebo se ho snad dokonce bojí, tak se nikdy nebude poctivě snažit ho zavést a začít ho používat. To, co se mladému šéfovi může zdát jako dobrý nápad a jasná, jednoduchá věc, může být pro jiného noční můrou a skrytým nepřítelem, kterého – když už ho nemohu zničit – tak aspoň eliminuji tím, že ho nechám ležet ve skladu.
Tématem Vašeho webináře bylo, že k řešení mezigeneračních konfliktů může významně přispět vzdělávání v dospělosti. Jak?
Na tuto otázku neumím jednoduše a stručně odpovědět. V rámci webináře jsem se to pokusila rozebrat a odpovědi nastínit. Tady na to nemáme dostatek prostoru. V zásadě jde o to, jestli je příčinou těchto konfliktů nedostatečnost nějakých konkrétních znalostí či dovedností, anebo to jsou jiné nespecifikované příčiny. V prvním případě je to snadné: většinu problémů lze vyřešit cíleným vzděláváním, například konkrétně zaměřenými kurzy, rekvalifikacemi apod. To ale bohužel nezafunguje vždy. Významným faktorem zde totiž také je, jestli jsou příčinami existujících konfliktů na pracovišti nějaké objektivní důvody, anebo například čistě subjektivní diskomfort jedince či skupinky lidí. Úplně jinak budete pracovat s člověkem, který má problém s tím, že něco neumí, a proto to odmítá, a jinak s člověkem, který se „pouze“ cítí špatně, protože má pocit, že si o něm ostatní myslí, že něco neumí, a že jim to vadí – což často vůbec nemusí být pravda. Máme i spoustu velmi pěkných příkladů respektu a úcty mladších kolegů k těm starším, i když jedni pracují ve virtuální realitě a ti druzí tužkou na papíře.
Zorientovat se v těchto často velmi komplikovaných situacích není vůbec snadné. Jediné, co lze doporučit, je přizvat si na pomoc odborníka – psychologa se zaměřením na psychologii práce a pracovních kolektivů, případně zkušeného kouče.
Vaším tématem je především digitalizace a svět kolem techniky a technologií. Už několik let se snad ve všech oborech skloňuje téma Průmyslu 4.0. Není už ono „4.0“ tak trochu out?
Průmysl 4.0 měl tu smůlu, že se ho před lety chytli marketéři úplně špatným způsobem a udělali z něho buzz word, na které už je spousta lidí alergických. Přitom původní myšlenka byla, podle mě, velmi dobrá. Německo, kde tento koncept vznikl, si před těmi přibližně 10 lety začalo silně uvědomovat sílící tlak konkurence z východu, hlavně z Číny. Začali proto intenzivně pracovat na konceptu, který by Německu a s ním i celému okolnímu evropskému regionu zajistil konkurenceschopnost na dalších několik desítek let. Všechny ty další věci, jako je pojem 4. průmyslová revoluce, od které je „4.0“ odvozeno, pilíře, na kterých Průmysl 4.0 stojí, intenzivní snahy o standardizaci technologických řešení apod., jsou jednotlivými „patry“ této „stavby 4.0“, která už dnes zahrnuje nejen průmysl, ale také stavebnictví, zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání... Ať se nám „4.0“ líbí, či ne, je to významný pokračující trend, který se dotýká a bude dotýkat nás všech. Proto bychom se měli opravdu všichni, každý na své úrovni a v rámci svého ekosystému, snažit tomuto trendu porozumět, a ne se utápět v disputacích o tomto pojmu. Je to zkrátka realita, a kdo to rychle pochopí a přizpůsobí se jí, bude na tom dobře. Kdo ne, toho čekají velmi brzo velké problémy.
Nové technologie, digitalizace, robotizace… Jaká role v tom všem zůstane člověku?
V ideálním případě by se člověk měl věnovat tomu, v čem je nejlepší a nezastupitelný. Měl by kreativně tvořit, dávat věci do souvislostí, využívat naplno schopnosti empatie, intuice, citu a soucitu, rozhodovat, posuzovat a žít. Naopak, měl by se zbavit rutinní práce, fyzické dřiny, dlouhých pracovních směn. To je něco, po čem volal už Tomáš Baťa: „Lidem myšlení, dřinu strojům“. Kdo by to nechtěl? V době Tomáše Bati to byla krásná vize, my jsme dnes již kousek od toho, aby se tato vize stala realitou. A já osobně bych se toho moc chtěla dožít.
Občas lze zaslechnout i pojem Vzdělávání 4.0. Jakou roli bude v budoucnu sehrávat vzdělávání v dospělosti? A jak bude vzdělávání díky inovacím vypadat?
Konceptů, které vysvětlují, co to je a jak by mělo vypadat Vzdělávání 4.0, již existuje spousta. Z mého pohledu jsou zde klíčové tři faktory: trvalé uvádění informací v kontextu (interdisciplinarita), celoživotní vzdělávání a implementace digitálních technologií – technologie dávám úmyslně až na poslední místo stejně, jako to dělám v případě Průmyslu 4.0. Vše, co má u sebe onen neslavně slavný přívlastek „4.0“, vybízí především ke změně myšlení a postoje. V případě vzdělávání jsou tyto změny zcela zásadní a budou velmi bolestné. Velmi brzy budeme muset kompletně opustit klasické monotematické učebnice a sylaby a rezignovat na „zvládnutí dané látky“ – rozuměj naučení se jí od první stránky do poslední. Nových věcí je kolem nás již tolik, že nebude možné stále začínat v pravěku a hořekovat nad tím, že se nedokážeme dostat dál než k 1. republice. Budeme muset přestat rozlišovat mezi jednotlivými předměty a učit po vertikálách, a naopak zapojit co nejvíce horizontální pohled, tzn. kontext a souvislosti. Budeme se muset smířit s tím, že vzdělání nebude končit výučním listem či diplomem. Budeme se muset učit celoživotně, protože se dá předpokládat, že se spirála pokroku bude roztáčet už jen rychleji a rychleji. A budeme se muset naučit využívat k učení i učení se moderní technologie. A nejen se to naučit – hlavně musíme pochopit a vnitřně přijmout, že je to dobré (anebo aspoň že to už jinak nejde). :)
Nejste andragog, vystudovala jste ČVUT a matfyz. Jaká byla vaše cesta od fyziky k průmyslu?
K průmyslu jsem se dostala přes novinařinu a k té původně přes popularizaci fyziky, která byla součástí mé práce – tehdy ještě vědecké pracovnice. Studium jaderné chemie a pak obecné fyziky (a také filozofie) mi dalo dvě věci: a priori si nepřipouštět, že je něco, co nikdy nemohu aspoň do jisté míry pochopit a naučit se (teď pochopitelně nemám na mysli největší otázky lidstva, ale vcelku běžné věci, se kterými jiní lidi pracují), a také až chorobnou potřebu neustále se učit něco nového (to je u mě už asi hluboká závislost). Byla jsem zvídavá, měla jsem zájem a bavilo mě to, takže jsem poměrně brzy našla ve strojařině nový „domov“. Další mou velkou životní vášní je cestování, takže jsem od začátku naplno využívala možnosti novinářů jezdit na světové veletrhy, navštěvovat špičkové firmy a dělat rozhovory se zajímavými lidmi. V roce 2013 jsem byla na Hannover Messe, kde se poprvé světu prezentoval koncept Industrie 4.0. Od té doby „v tom jedu“. :)
Pohybovala jste se tedy v převážně mužském prostředí…
To ano! Na „jaderce“ ani na matfyzu moc žen nebylo a nepotkávám je moc ani v převážně strojírenských firmách, kde se pohybuji. Kde naopak žen přibývá, jsou kurzy pro manažery, ve kterých učím Průmysl 4.0. A to mě velice těší. Čistě mužské prostředí má svá pravidla. Většinou tam funguje, že musíte být přímočarý, jednoznačný, pohotový a trochu „drsný“. Mám asi výhodu, že jsou mi tyto vlastnosti blízké. Snad díky tomu jsem byla všemi těmito mužskými komunitami přijata velmi dobře. Nikdy jsem se nebála přiznat, že něčemu nerozumím nebo že jsem udělala chybu, vždy jsem se snažila projevovat zájem a nepokazit žádnou legraci. Odměnou mi bylo a je, že jsem se vždy cítila respektovaná a vždy jsem byla za svou práci i spravedlivě ohodnocená. V dnešní době, kdy se genderová témata řeší velmi intenzivně, asi cítím potřebu se vás chlapů trochu zastat. :) Za celá ta léta strávená v převážně mužském prostředí jsem opravdu nezažila nic negativního ani nic, co by se dalo „prodat bulváru“.
Kdo nebo co je pro vás největší inspirací?
To je těžká otázka. Nemám žádnou ikonu, jejíž jméno bych teď tady mohla rychle uvést. Prakticky celý život jsem rozkročená mezi akademickým světem vědců a intelektuálů a mezi světem podnikatelů, praktiků a „makáčů“ – jak říká jeden můj kolega. Oba ty světy mě neuvěřitelně inspirují a obou si bezmezně vážím. A zjistila jsem, že oba dva nutně potřebuji, že bych už nedokázala žít uzavřená pouze v jednom z nich.
Svět vědy je krásný tím, že neustále posouváte hranice lidského poznání, jste obklopen lidmi podobné „krevní skupiny“, žijete svým způsobem v bezpečí, poněvadž se vás většinou přímo netýkají každodenní starosti se stavem bankovního účtu a nespokojenými zaměstnanci. I když to tak možná mnoho vědců nevnímá, pro mě je to tak trochu život v krásném „skleníku“, kde se místo květin kultivují lidské myšlenky a podmaňuje se příroda. Na druhou stranu drsná realita českého průmyslu (a podnikání obecně) dává člověku okamžitou zpětnou vazbu. Trénuje ho v odpovědnosti, odolnosti vůči stresu, výdrži nikdy nekončící pracovní doby. Myslím si, že by to společnosti obecně velmi prospělo, kdyby měli lidé větší možnosti získat osobní zkušenost i z „jiných světů“. Myslím si a doufám, že to, co lidi v komunikaci se mnou nejvíc baví a inspiruje je, je fakt, že jim zprostředkovávám zkušenost z prostředí mimo jejich vlastní niku.
Ptal se: Tomáš Langer, expert EPALE